Nabídka studia teologie

Institut ekumenických studií

úterý 4. listopadu 2014

V církvi má charisma každý

Ve farnosti máme pro letošní (školní / pastorační) rok téma Církev - společenství svolávané Pánem - dům Slova, tak jsem taky přispěl do farního časopisu:

Někteří lidé si myslí, že církev existuje jen tam, kde je kněz. To je nesmysl. Církev začíná už tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu (srov. Mt 18, 20: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“). To řekl v jednom rozhovoru pro německé noviny mnichovský arcibiskup a kardinál Reinhard Marx, jeden z členů Rady kardinálů, poradního sboru papeže Františka.
Určitě nechtěl zpochybnit důležitou a záslužnou práci kněží nebo dokonce vyzývat k nějaké vzpouře proti nim. Upozornil na jednu věc, na kterou v souvislosti s církví občas zapomínáme. Přestože v církvi máme kněze, tj. „specialisty“ nebo „profesionály“, kteří se plně zasvětili službě pro druhé a pro církev (tak dalece, že se zříkají vlastního manželského života), tak nás to nezbavuje povinnosti, abychom přiložili ruku k dílu a každý podle svého obdarování přispěli k budování a existenci církve.
K nedorozumění přispívá historicky vzniklé rozdělení v církvi na kněze a laiky. Zatímco v běžné mluvě je laikem neodborník, neškolený člověk, podle biblického pojetí je laik součástí Božího lidu (lid se řecky řekne LAOS). Podle tohoto pojetí jsou tedy laiky, tj. členy Božího lidu, všichni, kněží i nekneží. Větší problém může být v tom, že řada lidí, ač věřících, se necítí být k žádné službě v církvi dostatečně vybavena. Rádi přijmou pasivní roli příjemců služby druhých, nejlépe nějakých „profesionálů“.
Když se však podíváme do textů Nového zákona, zjistíme, že pro církev bylo charakteristické, že každý měl nějaké obdarování, každý mohl nějakým způsobem posloužit celku. Klasický text je v 1. listu Korinťanům ve 12. kapitole. Apoštol Pavel píše: „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu.“ (1K 12, 7) Všimněme si, že je dán KAŽDÉMU, že je to DAR Ducha a že neslouží k vlastní seberealizaci, ale „KE SPOLEČNÉMU PROSPĚCHU“. Apoštol Pavel pokračuje: „Jednomu je skrze Ducha dáno slovo moudrosti, druhému slovo poznání podle téhož Ducha, někomu zase víra v témž Duchu, někomu dar uzdravování v jednom a témž Duchu, někomu působení mocných činů, dalšímu zase proroctví, jinému rozlišování duchů, někomu dar mluvit ve vytržení, jinému dar vykládat, co to znamená.“ (1K 12, 8-10) Na konci tohoto jistě ne vyčerpávajícího výčtu znovu připomíná, že nejde o zásluhu jednotlivců, nýbrž o dar Ducha: „To všechno působí jeden a týž Duch, který uděluje každému zvláštní dar, jak sám chce.“ (1K 12, 11)
Pokud by to někomu nebylo jasné, tak Pavel tuto mnohost obdarování a jejich spolupráci popisuje obrazem jednoho těla s různými údy: „Tak jako tělo je jedno, ale má mnoho údů, a jako všecky údy těla jsou jedno tělo, ač je jich mnoho, tak je to i s Kristem... Bůh dal tělu údy a každému z nich určil úkol, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo? Ve skutečnosti však je mnoho údů, ale jedno tělo.“ (1K 12, 12.18-20) Pak se Pavel obrací na posluchače a jmenuje různé služby v rané církvi: „Vy jste tělo Kristovo, a každý z vás je jedním z jeho údů. A v církvi ustanovil Bůh jedny za apoštoly, druhé za proroky, třetí za učitele; potom jsou mocné činy, pak dary uzdravování, služba potřebným, řízení církve, řeč ve vytržení.“ (1K 12, 27-28) Pro zajímavost si můžeme všimnout, že služba „řízení církve“ není nijak zvlášť zdůrazněna a je jednou službou mezi ostatními.
Další Pavlova slova („Jsou snad všichni apoštoly? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli?...“ 1K 12, 29) zjednodušeně řečeno objasňují, že všichni nemohou dělat všechno, tedy že existuje rozmanitost služeb/obdarování, která se vzájemně doplňují. A úplně nakonec tohoto oddílu ještě celé své povídání o různých službách mírně zrelativizuje. Když už posluchač pomalu začíná přemýšlet, o jakou službu by se mohl ucházet, řekne Pavel: „Usilujte o vyšší dary! A ukážu vám ještě mnohem vzácnější cestu.“ (1K 12, 31) Následuje 13. kapitola s chvalozpěvem lásky, velmi oblíbeným svatebním čtení, které se však podle celého kontextu vztahuje na všechny mezilidské vztahy v církvi, tj. nejenom na partnerské vztahy (pro připomenutí uvedu alespoň začátek: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom dunící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“ 1K 13, 1-2)
Važme si tedy služby našich „profesionálů“, ale nezapomínejme hledat svá obdarování a přemýšlet, jak by mohla být využita v těle církve.

Žádné komentáře:

Okomentovat