Nabídka studia teologie

Institut ekumenických studií

pátek 3. října 2014

"Deratzingerizace" římské kurie? (2. část)

Snahy o reformu kurie za Benedikta XVI. ve stínu afér

Jako by slova kardinála Ratzingera při křížové cestě v Koloseu na Velký pátek v roce 2005 předurčila jednu z hlavních náplní jeho pontifikátu.16 Papež Jan Pavel II. se pro svůj zdravotní stav nemohl ceremoniálu zúčastnit, tak se kříže chopil Ratzinger. V meditaci k devátému zastavení mimo jiné řekl: „Kolik špíny je v církvi, dokonce i mezi těmi, kteří by měli skrze kněžství patřit cele Kristu.“ Tato slova byla považována za narážku na sexuální delikty duchovních vůči nezletilým, tedy problematice, které se od roku 2002 intenzívně věnovala Ratzingerova Kongregace pro nauku víry. Po případech v Americe a v Irsku se začátkem roku 2010 spustila lavina zpráv o zneužívání v papežově vlasti, v Německu.17 Také papež, který byl o případech v jiných zemích poměrně dobře informován, vyjádřil překvapení nad mírou zneužívání v Německu.18

Pro veřejnost zřejmě zůstane Benediktův pontifikát spojen s odhaleními sexuálních deliktů duchovních, které se většinou odehrály v dřívější době. Přesto se zdá, že tento pontifikát naopak přispěl k zlepšení norem při vyšetřování těchto případů. Arcibiskup Charles Scicluna (nar. 1959), který deset let vyšetřoval tyto delikty v rámci Kongregace pro nauku víry ve funkci promotora spravedlnosti (2002–2012) u příležitosti papežovy rezignace výrazně ocenil jeho angažmá a rozhodnost: „Je to odkaz nejenom platný, ale zároveň nezničitelný, nezvratný a určuje budoucnost církve. Po tomto pontifikátu už nebude možné učinit krok zpět. Benedikt XVI. udělal ve věci jasno. Církev se má nejen očistit, ale být tím, čím po staletí byla, totiž místem bezpečným a přívětivým pro děti a mládež. Pracoval jsem po boku kardinála Ratzingera a viděl jsem, jak těžké pro něho bylo pochopit, odkud se takovýto morální úpadek mezi kněžími bere. Nedokázal pochopit toto tajemství nepravosti. A chtěl odpovědět nejenom novými kanonickými normami, ale především změnou mentality. A bylo to účinné. Reakce jednotlivých episkopátů jsou slibné. Rozhodnost Benedikta XVI. v tomto ohledu nejenom zůstane živou vzpomínkou, ale vstoupila do každodenní praxe církve.“19 Osobně se však kloním k hlasům, které na opatření papeže hledí s opatrností a konstatují, že církvi by ještě více prospěla důkladnější reforma pojetí kněžské služby, včetně odstranění povinného požadavku celibátu.20

Kromě úprav kompetencí některých úřadu v rámci římské kurie a založení papežské rady pro novou evangelizaci v roce 2010, projevil papež Benedikt XVI. zřejmě i sympatie pro důkladnější reformu. Vatikánolog Andrea Gagliarducci s poukazem na poradu Benediktova nejbližšího spolupracovníka Tarcisia Bertoneho (nar. 1934, státní sekretář v letech 2006–2013) s členy římské kurie ze dne 28. ledna 2012 tvrdil, že Bertone předložil písemný návrh reformy kurie, přičemž některé z jeho plánů rezonovaly s pozdějšími návrhy kardinálů během konsistoře před konkláve a také s návrhy papeže Františka.21 Bertone prý usiloval o větší kolegialitu a efektivitu práce, jak jí osobně zažil v Kongregaci pro nauku víry pod vedením kardinála Ratzingera. Snaha 78letého Bertoneho o reformu se i přes podporu 85letého papeže setkávala se silným odporem, o čemž mimo jiné svědčí série tehdejších afér, především v souvislosti s únikem informací z papežovy kanceláře (tzv. aféra Vatileaks). Na silnou opozici v kurii poukazuje tvrzení odstupujícího Bertoneho v roce 2013, že zvlášť v posledních dvou letech se uvnitř Vatikánu musel potýkat se sítí „donašečů a zmijí“.22
Zatímco v uvažovaných reformách kurie by se mezi Bertoneho návrhem a Františkovým pojetím možná daly nalézt shody, výrazný rozdíl se projevil v pojetí života obou duchovních. Papež František stále pobývá ve skromném apartmá Domu sv. Marty, penzionovaný kardinál Bertone si podle zpráv z jara 2014 chystal na stáří byt o rozloze cca 700 metrů čtverečních, který by mu mohl závidět i limburský „biskup luxusu“ Franz-Peter Tebartz-van Elst (nar. 1959, v březnu 2014 na svůj úřad rezignoval). Ostatně Bertone byl terčem kritiky již během pontifikátu Benedikta XVI., který se uchýlil k neobvyklému způsobu, když se ho veřejně zastal před „nespravedlivými kritiky“ a vyjádřil mu „svoji osobní důvěru“ publikovaným listem z 2. července 2012 (v němž se odvolával na dřívější dopis stejného obsahu z 15. ledna 2010). Stalo se tak u příležitosti papežova odjezdu na letní pobyt do Castel Gandolfa (mimochodem ve stejný den bylo zveřejněno odvolání trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka).23

Ratzingerova kurie?

Když jsem na stránkách kritiků současného papeže nalezl zmínku o „deratzingerizaci“, kterou údajně papež František provádí, položil jsem si otázku, zda něco jako „Ratzingerova“ kurie vůbec existovalo nebo existuje. Ponecháme-li stranou celou řadu vatikánských úřadů a budeme se soustředit pouze na pomyslný vrcholek ledovce, tj. na 25 představených hlavních úřadů (tj. státního sekretáře, prefekty devíti kongregací, předsedy dvanácti papežských rad a vedoucí tří papežských soudních dvorů). Dostaneme následující obrázek: Z těchto 25 jsou pouze dva jmenovaní ještě z doby pontifikátu papeže Jana Pavla II., shodou okolností oba Poláci: Zenon Grocholewski (nar. 1939), který je prefektem Kongregace pro katolickou výchovu už od roku 1999 a v současnosti je nejdéle sloužícím prefektem. V listopadu 2013 jej papež František v úřadu potvrdil. S ohledem na dosažení kanonického věku (75 let) letos v říjnu se očekává jeho brzký odchod do penze. Druhým nejdéle sloužícím představeným je Stanisław Ryłko (nar. 1945), který je od roku 2003 předsedou Papežské rady pro laiky. Také on byl papežem Františkem ve svém úřadu už potvrzen (v lednu 2014). Ostatních 23 představených bylo jmenováno papežem Benediktem XVI.

Vatikánolog John L. Allen Jr. (nar. 1953) analyzoval „Benediktovu kurii“ koncem roku 2010, kdy z 25 uvedených úřadů bylo 21 obsazených Benediktem jmenovanými lidmi.24 Zdá se, že právě rok 2010 byl určitým zlomem. Benedikt XVI. v tomto roce obsadil tři posty (prefekta Kongregace pro biskupy, Kanaďana Marca Ouelleta, předsedsedu Papežské rady pro jednotu křesťanů, Švýcara Kurta Kocha, a předsedu Papežské rady „Cor unum“ Roberta Saraha z Guineje) a zřídil Papežskou radu pro novou evangelizaci, do jejíhož čela jmenoval Itala Salvatore Fisichellu. Allen ve své analýze uvádí tři postřehy, které učinil na základě dosavadního výběrů lidí na čelných místech v kurii:

1) Papež preferoval intelektuálně a kulturně zaměřené osobnosti na úkor kariérních diplomatů a církevních byrokratů.

2) Zřejmá byla rovněž preference lidí z Evropy a Severní Ameriky, což si Allen vysvětloval papežovým zápasem s relativismem v sekulární kultuře, jehož epicentrum se zdá být v Evropě. Z tehdejších 25 členů kurie byly jen čtyři výjimky: Prefekt Kongregace pro východní církve, argentinský kardinál Leonardo Sandri, který však již řadu let žije a působí v římské kurii; prefekt Kongregace pro evangelizaci, indický kardinál Ivan Dias (v roce 2011 ho nahradil Ital Fernando Filoni); předseda Papežské rady Iustitia et Pax, ghanský kardinál Peter Kodwo Appiah Turkson, a již zmíněný předseda Papežské rady „Cor unum“ Robert Sarah z Guineje. Pro doplnění dodávám, že Benedikt XVI. ještě jmenoval dva brazilské kardinály: v roce 2006 se Cláudio Hummes stal prefektem Kongregace pro klérus (v roce 2010 ho však nahradil Ital Mauro Piacenza) a v roce 2011 se João Braz de Aviz stal prefektem Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života. Allenem zmiňované zastoupení Severní Ameriky nebylo sice početné, ale týkalo se velmi důležitých úřadů. Svým nástupcem na Kongregaci pro nauku víry učinil Američana Williama Josepha Levadu (v roce 2012 ho nahradil Němec Gerhard Ludwig Müller), do čela vlivné Kongregace pro biskupy jmenoval Kanaďana Marca Ouelleta. Trojici severoameričanů doplnil prefekt Nejvyššího tribunálu apoštolské signatury Raymond Leo Burke.

3) Třetí Allenův postřeh se týká papežova výběru lidí z okruhu bývalých spolupracovníků a podřízených z Kongregace pro nauku víry. V roce 2010 jich bylo na čelných postech v kurii hned osm. Na příkladu státního sekretáře Tarcisia Bertoneho Allen uvádí, že loajalita byla pro Benedikta XVI. přednější než kompetence.25 Na druhou stranu v případě Bertoneho papeži nehrozilo nebezpečí, že by se v rámci státního sekretariátu vytvořilo nějaké alternativní centrum moci.
Allenova charakteristika v podstatě platí pro kurii po zbytek pontifikátu Benedikta XVI., i když léta 2011–2012 jsou poznamenána evidentními spory v kurii, aférami s únikem informací a zřejmě i výše uvedenou snahou o nějaké reformy kurie, jejichž provedení však bylo nad síly papeže a jeho nejbližších spolupracovníků. Papež nejpozději od poloviny roku 2012 plánoval svůj odchod z úřadu, takže mohl provést ještě nějaké personální změny. Takovým opatřením pro budoucnost se zdá být jmenování Němce Gerharda Ludwiga Müllera (nar. 1947) prefektem Kongregace pro nauku víry. Tento řezenský biskup (v letech 2002–2012) je nejen Benediktovým přítelem, ale měl také na starosti vydávání sebraných spisů papeže v rámci Institutu papeže Benedikta XVI. v Řezně. Nový papež toto rozhodnutí, jak se zdá, respektuje. Müllera jmenoval, podle zvyklostí pro prefekty kongregací, kardinálem v únoru 2014, přestože Müller patří ke hlasitým kritikům některých uvažovaných reforem (např. v přístupu k rozvedeným, kteří uzavřeli nový sňatek). Papež František zřejmě vyhověl i Müllerovu přání a jeho nástupce v Řezně a zároveň jeho bývalého asistenta na mnichovské univerzitě, biskupa Rudolfa Voderholzera (nar. 1959), který po něm převzal péči o vydávání Ratzingerových spisů, jmenoval v květnu 2014 členem Kongregace pro nauku víry. Je zřejmé, že i přes odlišné přístupy si papež František váží díla svého předchůdce a jeho vydavatele vítá v kurii.

Benedikt XVI. jmenoval nejvíce kardinálů

Je tu ještě jeden aspekt, který ukazuje na silný a hlavně dlouhodobý vliv, který měl pontifikát papeže Benedikta XVI. nejenom na římskou kurii. Ačkoliv to může být pro někoho překvapivé, tento papež jmenoval nejvíce kardinálů v novodobých dějinách v přepočtu na délku pontifikátu. V absolutních číslech jednoznačně dominuje papež Jan Pavel II., který během svého 26,5letého pontifikátu jmenoval 231 kardinálů, což je v průměru zhruba 8,5 za rok. Benedikt XVI. jmenoval 90 kardinálů během téměř osmi let, což je v průměru 11,3 ročně. Mimochodem pozornost si zaslouží úplně poslední várka jmenovaných kardinálů v listopadu 2012, která byla už druhou v tomto roce (v únorové várce byl např. pražský arcibiskup Dominik Duka). Jako by se snažil vyvážit své evropské a severoamerické preference a kromě kuriálního Američana (bývalého prefekta papežského domu Jamese Michaela Harveye) jmenoval pět Neevropanů. Byli to Libanonec Béchara Pierre Raï, Ind Baselios Cleemis Thottunkal, Nigerijec John Olorunfemi Onaiyekan, Kolumbijec Rubén Salazar Gómez a Filipínec Luis Antonio Tagle. Podobně vysoký počet kardinálů v průměru na rok jmenoval pouze jiný „stařec“ na papežském stolci, Jan XXIII. (1958–1963), který během necelých pěti let jmenoval 52 kardinálů, což je zhruba 10,5 ročně.26 Zdá se velmi pravděpodobné, že ještě v roli kardinála měl Ratzinger vliv při výběru kandidátů při posledním kardinálském jmenování papeže Jana Pavla II., které se uskutečnilo 21. října 2003. Mezi 30 kardinály najdeme minimálně pět osob, které později už coby papež jmenoval do čela sledovaných úřadů (kardinálové Tauran, Antonelli, Bertone, Turkson, Ouellet). S ohledem na výše uvedenou domněnku, že kardinál Ratzinger spolu s dalšími kardinály hodlal zabránit liberalizaci papežství a kurie, se dá předpokládat, že nepochybně využil možnosti nominovat některé kandidáty, s nimiž v tomto směru počítal.

Poznámky:
16 Ratzinger, Joseph. Křížová cesta v Koloseu : Velký pátek 2005. Kostelní Vydří, 2006.

17 Ke cti církve alespoň patří, že upozornění na kauzy nepřišlo zvenčí ale zevnitř církve. Zveřejnil je ředitel jezuitského gymnázia Klaus Mertes v Berlíně v lednu 2010. Několik textů od Mertese vyšlo i v Getsemanech.

18 Benedikt XVI. Světlo světa : papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno, 2011, s. 35.

19 Glaser, Milan. Pontifikát Benedikta XVI. se vypořádal s metlou deliktů. Radio Vaticana, 19.2.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17853

20 Reakcí na zveřejnění případů v Německu je kniha německého psychologa, psychoterapeuta a teologa Wunibalda Müllera. V ní mimo jiné uvádí: „Jestliže chce církev obstát v této krizi, kterou momentálně prožívá v souvislosti s případy sexuálního zneužívání, a plodně se z ní poučit, pak nestačí přepracovávat směrnice a přijímat další změny, které se vztahují k případům zneužívání. Musí sexualitu – a to i sexualitu ve svých vlastních řadách – vysvobodit ze zajetí, v němž tráví nedůstojný život. Dnes je sexualita uváděna do velice těsné souvislosti s církví, a to ve velmi negativních aspektech; pak by se mohla opět ukázat jako dar Boží a mohli bychom přitakat její existenci.“ Müller, Wunibald. Zamlčené rány. Praha, 2011, s. 129-130.

21 Gagliarducci, Andrea. Cardinal Bertone as Secretary of State. What was him aim? National Catholic Register, 10.9.2013. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.ncregister.com/blog/andrea-gagliarducci/cardinal-bertone-as-s...

22 Tornielli, Andrea. Bertone: “Io, vittima di corvi e vipere”. Vatican Insider, 2.9.2013 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/vaticano/dettaglio-articolo/articolo/c...

23 Glaser, Milan. Svatý otec zaslal list státnímu sekretáři kardinálovi Bertonemu. Radio Vaticana, 4.7.2012 [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16715

24 Allen Jr., John L. Benedict puts his mark on the curia. National Catholic Reporter, 20.12.2010. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://ncronline.org/news/vatican/benedict-puts-his-mark-curia

25 Tarcisio Bertone (nar. 1934), profesor morální teologie a kanonického práva na papežské salesiánské univerzitě, patřil skutečně k nejvěrnějším spolupracovníkům kardinála Ratzingera. Poradcem pro nauku víry byl jmenován v roce 1984, v roce 1988 byl ve skupině expertů, která z pověření Ratzingera vyjednávala s exkomunikovaným arcibiskupem Marcelem Lefebvrem, v letech 1991-1995 byl arcibiskupem ve Vercelli, 1995-2002 byl sekretářem Ratzingerovy Kongregace pro nauku víry, 2002-2008 arcibiskupem v Janově, kardinálem se stal v roce 2003.

26 Pokud počítáme přesněji délku pontifikátů na dni, tak jsou čísla ještě vyrovnanější: Benedikt XVI. 11,45 a Jan XXIII. 11,31. Do toho ovšem nejsou započítáni tři kardinálové, které Jan XXIII. údajně jmenoval „in pectore“ a jejichž jména nebyla nikdy oficiálně zveřejněna.

Žádné komentáře:

Okomentovat