Papež František je mnohými přijímán s nadšením. Stále hlasitěji se
ozývají i jeho kritici, především z řad milovníků „starých pořádků“,
tzv. tradicionalistů. Zatímco příznivci očekávají, že udělá v římské
kurii konečně „pořádek“, odpůrci bijí na poplach a kritizují údajné
čistky ve Vatikánu.1
Mýty kolem emeritního papeže Benedikta XVI.
U kritiků papeže Františka se můžeme setkat s mytologií kolem postavy
emeritního papeže Benedikta XVI. Někteří si ho spojují s postavou
„biskupa v bílém“ z třetí části Fatimského poselství, které je opředeno
tajemstvím, neboť jeho zveřejnění Vatikán odkládal až do roku 2000.2
Tvrdí, že odstupující papež na poselství sám nepřímo odkázal, když
během své poslední promluvy před nedělní modlitbou Anděl Páně 24. února
2013 uvedl: „Pán mne volá, abych „vystoupil na horu“ a věnoval se
ještě více modlitbě a rozjímání. Neznamená to však opustit církev, ba
naopak.“3
Stále znovu se objevují spekulace o tom, že Benedikt XVI. byl
k rezignaci přinucen. V tom případě by nebyl splněn požadavek kodexu
církevního práva (kán. 332 §2), že zřeknutí se úřadu musí být svobodné.
Tato rezignace je tudíž neplatná a Benedikt XVI. nadále zůstává jediným
právoplatným papežem. Tento výklad ignoruje jasná prohlášení
odstupujícího papeže z února 2013, v nichž opakovaně zdůraznil své
svobodné rozhodnutí.4
Kdybychom přistoupili na tuto argumentaci, byl by Benedikt XVI.
papežem, kterému nemůžeme vůbec nic věřit. Zdá se, že jde o známý
fenomén a autoři těchto spekulací jsou doslova „papežštější než papež“.
Prozaičtějším vysvětlením je skutečnost, že do takového papeže si
dotyční mohou projektovat svá přání a své představy. V rozhovoru
z března 2014 tento přístup k papeži trefně charakterizoval italský
historik Andrea Riccardi (nar. 1950): „Je zvláštní, že pro některé
je platná tato úvaha: pokud papež není takový, jak chci já, a pokud
nedělá to, co chci já, je papežem jen napůl. Jenže katolictví není
ideologie, je to dynamická síla, která se v dějinách vyvíjí.“5 Přesto
tyto teorie tuhý kořínek a začátkem října vychází kniha italského
novináře Antonia Socciho (nar. 1959) s názvem Non è Francesco (Není to
František). V ní předkládá svůj rozbor neplatné rezignace papeže
Benedikta XVI. a neplatné volby papeže Františka.6
Za takové situace se nemůžeme divit, že se v kruzích tzv.
tradicionalistů znovu o trochu více diskutuje o teoriích tzv.
sedisvakantismu (z latinského sedes /křeslo, stolec/ a vacare /být
volný, prázdný/), tj. že papežský stolec není řádně obsazený.7
Vzrůst moci kurie a role Josepha Ratzingera
Zprávy o údajných čistkách v římské kurii, ať už je někteří s jásotem
vítají nebo jiní s rozhořčením odmítají, zapomínají na to, že římské
kurie je především byrokratickým aparátem, jenž si žije vlastním
životem. Tento aspekt byl patrný na konci pontifikátů papežů, kdy bylo
jejich působení poznamenáno nemocemi. Tomu se nevyhnul ani papež Pius
XII. (1939–1958), který na rozdíl od svých nástupců prostředí kurie
důvěrně znal. V letech 1930–1939 zastával důležitou funkci státního
sekretáře a ve 40. letech vydal několik dokumentů, znamenajících
vzrůstající oživení teologické práce v katolické církvi. Pod vlivem
římské kurie byl závěr jeho pontifikátu v 50. letech v režii
konzervativních kruhů. Pontifikáty papežů Jana XXIII. (1958–1963) a
Pavla VI. (1963–1978) byly poznamenány napětím se členy římské kurie,
kteří s rozhodnutími papežů nesouhlasili a brzdili jejich provádění.8
Výrazný nárůst počtu členů římské kurie a její moci se klade do doby
papeže Jana Pavla II. (1978–2005). Jeho pozornost byla zaměřena navenek a
malý zájem o vnitřní záležitosti kurie vedl k posílení mentality
mocenské struktury, v níž mnohdy více než o službu papeži a místním
církvím jde o prosazování vlastních postojů nebo ambicí skupin či
jednotlivců. Neprůhledné procesy rozhodování, ať už v případě
personálních záležitostí nebo různých věroučných stanovisek, nahrávají
nátlakovým skupinám, které prosazují své partikulární zájmy pod rouškou
„autority papeže“.
V souvislosti s určitou idealizací Josepha Ratzingera (nar. 1927),
v letech 2005–2013 papeže Benedikta XVI., je dobré si uvědomit jeho
vztah k římské kurii. Důkladnější zhodnocení bude úlohou historiků,
kteří události budou moci studovat s větším časovým odstupem a budou mít
k dispozici více pramenů a svědectví. Ratzingerův velký kritik Hans
Küng (nar. 1928) jej ve svých vzpomínkách charakterizoval jako člověka,
který se vydal cestou kariérního vzestupu v rámci struktur
římskokatolické církve místo co by se věnoval kritické teologické práci
na univerzitě. Zároveň neopomenul zdůraznit, že na rozdíl od něj
Ratzinger neprošel vzděláním na „římských školách“, dostatečně nepoznal
„římské způsoby“ a nechal se proto snadno zlákat.9 Sám Ratzinger v rozhovoru z roku 1996 přiznal: „Svět
římské kurie sám o sobě mi byl naprosto cizí, neměl jsem k němu žádný
vztah. Teprve na konci koncilu jsem se s ním trochu seznámil, ale
v podstatě spíše zdálky.“10
Plachý introvert přijal s velkým váháním opakované pozvání polského
papeže a v listopadu 1981 se stal prefektem Kongregace pro nauku víry
(bylo mu 54 let). V Římě žil asketickým životem obklopen knihami, o
domácnost se mu až do své smrti v roce 1991 starala sestra Marie.
Podobně jako papež hodně cestoval a jeho práce v kurii se soustředila
především na okruh zhruba čtyřiceti spolupracovníků v kongregaci.
Německý novinář Michael Hesemann (nar. 1964) jej charakterizoval
následovně: „Ratzinger nikdy nebyl mužem politiky, intrik. Vůbec se
nesnažil budovat si svou osobní moc, nikdy kolem sebe neshromažďoval
skupinu lidí, kteří by mu v tom směru pomáhali, zásadně odmítal tajné
spolčování jednotlivých seskupení, která se pokládala za novou elitu.
Nikdy jej nezajímaly takové věci jako moc, kariéra a vliv.“11
Přestože vliv druhého muže Vatikánu nebyl malý, bývá přeceňován.
V článku z loňského roku jsem například zmínil spor Státního
sekretariátu v čele s italským kardinálem Angelem Sodanem (nar. 1927,
státní sekretář 1991–2006) s Ratzingerovou Kongregací pro nauku víry
ohledně vyšetřování zakladatele legionářů Kristových Marciala Maciela
Degollada (1920–2008), obviněného ze sexuálního zneužívání. Zřejmě i
díky Sodanově podpoře odolával Maciel obviněním, kterými se od roku 1998
zabývala Kongregace pro nauku víry, a odstoupil teprve začátkem roku
2005 z důvodu stáří. Podobných případů bylo zřejmě více.12
S ohledem na vzrůstající problematiku sexuálního zneužívání nezletilých
spáchaných duchovními byl tento čin zahrnut do nového seznamu
kanonických trestných činů vyhrazených Kongregaci pro nauku víry (motu
proprio Sacramentorum sanctitatis tutela z 30. dubna 2001) a biskupové
byli informováni listem, podepsaným kardinálem Ratzingerem a sekretářem
kongregace Bertonem, o nové zákonné normě a o novém řízení. Tvrdší
postup vůči sexuálním deliktům duchovních, prosazovaný Kongregací pro
nauku víry, se však s ohledem na některé vlivné členy kurie nedařilo
zcela prosadit.
V posledním desetiletí pontifikátu nemocného papeže Jana Pavla II.
napětí v římské kurii vzrůstalo. Americký novinář a bývalý jezuita
Robert Blair Kaiser (nar. 1930) se ve své knize z roku 2006 zamýšlí nad
cestou kardinála Ratzingera k papežství. S odvoláním na informace
italského novináře Marca Politiho (nar. 1947) tvrdí, že kardinál
Ratzinger učinil během léta 2000 některé kroky, kterými se snažil spolu
s podobně smýšlejícími členy kurie zabránit volbě liberálnějšího
nástupce Jana Pavla II.13
Pro úspěch této snahy potřeboval introvertní kardinál v kurii spojence.
Údajně vytvořil alianci spolu se dvěma vlivnými italskými členy kurie.
Prvním byl zkušený dlouholetý člen kurie Giovanni Battista Re (nar.
1934, v kurii působil od 60. let), v letech 2000–2010 prefekt mocné
Kongregace pro biskupy, která má rozhodující hlas při volbě nových
biskupů. Druhým byl Crescenzio Sepe (nar. 1943, ve službách kurie od 70.
let), v letech 1997–2001 generální sekretář centrální komise pro
přípravu Velkého jubilea roku 2000, v letech 2001–2010 prefekt
Kongregace pro evangelizaci národů.14
Oba byli jmenováni kardinály v roce 2001. Podle Kaisera společným
úsilím těchto a dalších podobně smýšlejících kardinálů v kurii její moc a
zásahy do místních církví dosáhly počátkem 21. století dosud nevídaných
rozměrů. Ať už se jednalo např. o kontrolu a zásahy do liturgických
překladů, které měly být více přizpůsobené latinskému originálu bez
respektu k dosavadní překladatelské tradici. Také na rovině
disciplinární přituhovalo a biskupům hrozilo odvolání z úřadu v případě
nerespektování linie vytyčené římskou kurií. V těchto intencích
pokračovaly autoritativní zásahy kurie i během pontifikátu papeže
Benedikta XVI. (2005–2013).
S ohledem na Ratzingerovu povahu si nemyslím, že by měl osobní ambice
stát se papežem. Vyjádření papeže Benedikta XVI., že volba pro něj byla
šokem, neboť byl přesvědčen, že jsou tu mladší a lepší, považuji za
upřímné.15
Zvolení 78letého kardinála (nejstaršího za posledních dvě stě let)
papežem bylo zřejmě výrazem absence jiného silného kandidáta, schopného
získat potřebnou dvoutřetinovou většinu (tj. 77 ze 115 hlasů).
Mimochodem na přetrvávající absenci osobností poukazuje skutečnost, že
po osmi letech kardinálové zvolili papežem 76letého argentinského
kardinála Bergoglia, který byl v roce 2005 Ratzingerovým nejsilnějším
soupeřem.
Poznámky:
1
Úvahy o změnách v římské kurii navazují na mé dřívější texty
v Getsemanech, konkrétně: Vaňáč, Martin. Možnosti papežovy personální
politiky. Getsemany 2013, č. 5, s. 114–118. [cit. 2014-09-25]. Dostupné
z: http://www.getsemany.cz/node/3025 a Vaňáč, Martin. Změny v římské kurii začínají. Getsemany 2013, č. 10, s. 255–267 [cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://www.getsemany.cz/node/3066
2 Uváděná pasáž v českém překladu zní: „V
oslnivém světle, kterým je Bůh, jsme viděli „podobně, jako když se lidé
vidí v zrcadle, kolem kterého procházejí“, bíle oblečeného biskupa
„vytušili jsme, že je to Svatý otec“. Další různí biskupové, kněží,
řeholníci a řeholnice vystupovali na strmou horu, na jejímž vrcholku byl
velký kříž z hrubých kmenů, jako z korkového dubu s kůrou; dříve než
sem Svatý otec dospěl, procházel velkým polorozbořeným městem,
rozechvělý, s kolísavým krokem, zkroušený bolestí a trýzní se modlil za
duše mrtvol, které na cestě potkával; když došel na vrchol hory a padl
na kolena u paty velkého kříže, byl zabit skupinou vojáků, kteří na něho
vystřelili několik ran z pušek, několik šípů; stejně tak zemřeli jeden
za druhým ostatní biskupové i kněží, řeholníci, řeholnice a různé
světské osoby, muži i ženy různých tříd a postavení.“ Viz Kongregace pro nauku víry. Fatimské poselství. ČBK 2000. [cit. 2014-09-25] Dostupné z: http://www.cirkev.cz/res/data/004/000496.pdf
Poselství zaznamenala sestra Lucie Santos (1907-2005), jedna ze tří
děti, kterým se v roce 1917 v polích nedaleko portugalského města Fatima
údajně zjevovala P. Marie (vždy 13. v měsíci od května do října). Další
dvě děti, Luciin bratranec a sestřenice, sourozenci František
(1908–1919) a Hyacinta Marto (1910–1920), zemřeli během epidemie
španělské chřipky v dětském věku a papež Jan Pavel II. je v roce 2000 ve
Fatimě prohlásil blahoslavenými (13. května). V roce 2008 papež
Benedikt XVI. rozhodl o zahájení procesu blahořečení také v případě
sestry Lucie.
3
Není-li uvedeno jinak, jsou citace papežů Benedikta XVI. a Františka
převzaty ze zpravodajství české redakce Radia Vaticana [cit.
2014-09-25]. Dostupné z: http://www.radiovaticana.cz
4 Např. při oznámení rezignace 11. února 2013: „Proto
s vědomím závažnosti tohoto úkonu zcela svobodně prohlašuji, že se
vzdávám služby římského biskupa, nástupce svatého Petra, kterou mne
pověřili kardinálové 19. dubna 2005, takže od 28. února 2013 ve 20h bude
římský stolec, stolec svatého Petra uprázdněn a bude zapotřebí, aby
ten, komu to přísluší, svolal konkláve, které zvolí nového papeže.“
Při katechezi během generální audience 13. února 2013: „Rozhodl
jsem se odstoupit ze služby, kterou mi Pán svěřil 19. dubna 2005. Učinil
jsem tak v plné svobodě pro dobro církve po dlouhé modlitbě a zpytování
svého svědomí před Bohem, vědom si dobře závažnosti takovéhoto kroku,
ale stejně tak i toho, že již nejsem s to plnit petrovskou službu
takovou silou, jakou si tato služba žádá.“
Při rozloučení s kardinály 28. února 2013: „Mezi vámi, v kolegiu kardinálů, je také budoucí papež, kterému již dnes slibuji svoji bezpodmínečnou úctu a poslušnost.“
5
Riccardi tvrdí, že žádný papež 20. století se nesetkal s takovým
odporem uvnitř církve, z řad biskupů a kněží, jako papež František. To
je podle něj známkou toho, že skutečně dochází ke změnám. Oproti tomu
silná kritika během pontifikátu papeže Pavla VI. (1963-1978) byla
širšího charakteru, zaměřená na pokoncilní reformy a kritika papeže
Benedikta XVI. (2005-2013) zaznívala více zvnějšku církve. Viz Riccardi:
“Here’s who’s standing up to Pope Francis”. Vatican Insider, 18.3.2013
[cit. 2014-09-25]. Dostupné z: http://vaticaninsider.lastampa.it/en/inquiries-and-interviews/detail/art.... Český překlad: Vnitřní odpor proti Františkovi. [cit. 2014-09-26]. Dostupné z: http://www.umlaufoviny.com/index.php?a=umlaufoviny%2Fvnitrni-odpor-proti...
6
V souvislosti s výše uvedenou poznámkou o Fatimském poselství stojí za
zmínku, že Antonio Socci je také autorem knihy, v níž poukazuje na
údajné rozpory při oficiální prezentaci Fatimského poselství a obviňuje
Vatikán ze zatajování dalších skutečností. Na internetu se dá dohledat
český překlad této knihy z roku 2008 s názvem Čtvrté fatimské tajemství.
7
Nejčastěji bývá zpochybňována volba papeže Jana XXIII. v roce 1958 a
všech následujících papežů, čímž je zpochybněna legitimita II.
vatikánského koncilu a pokoncilních reforem. Sedisvakantistických teorií
je celá řada. Zajímavá je třeba ta, která tvrdí, že v určitou chvíli
byl papež Pavel VI. nahrazen dvojníkem.
8
Přesto papež Jan XXIII. svěřil přípravu II. vatikánského koncilu členům
kurie a v dubnu 1962 jmenoval 12 kuriálních kardinálů (včetně Alfreda
Ottavianiho) titulárními biskupy a udělil jim biskupské svěcení. Ačkoliv
podle ustanovení starého církevního práva by měli kardinálové právo
aktivní účasti na koncilu i bez biskupského svěcení (CIC/1917 kán. 223
§1 odst. 1), přece jen to zvýšilo jejich prestiž. Od roku 1962 je
pravidlem, že kardinálové ne-biskupové přijímají po svém jmenování
biskupské svěcení (někteří kardinálové z řad teologů to s dovolením
papeže odmítli, např. Tomáš Špidlík). Podle nového církevního práva mají
právo účasti na koncilu s hlasem rozhodujícím pouze biskupové (CIC/1983
kán. 339 §1). Pozvání ne-biskupů a jejich postavení záleží na
rozhodnutí papeže.
9 Küng, Hans. Vybojovaná svoboda. Praha, 2011.
10 Seewald, Peter. Joseph kardinál Ratzinger : křesťanství na přelomu tisíciletí. Praha, 1997, s. 60.
11 Ratzinger, Georg. Můj bratr papež : rozhovor s Michaelem Hesemannem. Praha, 2012, s. 237.
12
Sodano zřejmě držel ochrannou ruku také nad vídeňským arcibiskupem
Hansem Hermannem Groërem (1919-2003, arcibiskupem 1986-1995, kardinálem
od 1988, v roce 1998 se vzdal svých hodností), který byl obviněn ze
sexuálního zneužívání. Viz tamtéž.
13
Nejvýraznějším vyjádřením této snahy se stala deklarace Kongregace pro
nauku víry O jedinečnosti a spásonosné univerzalitě Ježíše Krista a
církve s názvem Dominus Iesus z 6. srpna 2000, která na mnohé zapůsobila
jako „studená sprcha“ v kontextu velkých očekávání spojených
s jubilejním rokem 2000. Tato očekávání byla podpořena např. textem
apoštolského listu Jana Pavla II. Tertio millennio adveniente O přípravě
na jubilejní rok 2000 z 10.11.1994.
14 Kaiser, Blair Robert. A Church in Search of Itself: Benedict XVI and the Battle for the Future. New York, 2006, s. 185-186.
15 Benedikt XVI. Světlo světa : papež, církev a znamení doby. Rozhovor s Peterem Seewaldem. Brno, 2011, s. 73.
Žádné komentáře:
Okomentovat