Nabídka studia teologie

Institut ekumenických studií

pátek 23. května 2014

Dvě vize "církve budoucnosti" aneb Ratzinger a Urban



Na poslední chvíli jsem byl pozván, abych zastoupil církevního historika na kolokviu s názvem Na cestě k dialogu v církvi, které se konalo ve dnech 16. a 17. května 2014 v Olomouci. Stačil jsem si připravit několik bodů, které jsem poté zpracoval do obšírnějšího článku, který snad vyjde v časopise Getsemany. V textu hodně cituji různé autory a aby celý text nevyzněl příliš pesimisticky, zařadil jsem na závěr dvě vize o církvi budoucnosti. Pro zajímavost je otiskuji zde.



  
Aby výčet neúspěšných pokusů o dialog a celkový text nevyzněl jen pesimisticky, tak na závěr ocituji dvě vize církve, jedná je západní provenience od významného německého teologa, druhá pochází od českého kněze. Obě vznikly ve stejné době koncem 60. let, tudíž jsou plodem reflexí koncilních textů v konkrétních historických situacích. Ponechám na čtenářích, jak znějí tyto vize dnes v českém církevním prostředí, kde se zdá, že nejintenzivnější diskuse probíhají kolem tzv. majetkového vyrovnání.

První vize je z již citované přednášky, kterou Joseph Ratzinger pronesl dne 25. prosince 1969 v Hessenském rozhlase:

„Z dnešní krize i tentokrát povstane církev zítřka, která ztratí mnohé. Zmenší se a bude muset stále začínat od základu. Nebude moci obývat budovy, vzniklé v době velkého rozmachu. S úbytkem svých příslušníků ztratí i mnohá společenská privilegia. Bude se mnohem silněji než dosud jevit jako dobrovolné společenství, do něhož se vstupuje jenom na základě vlastního odhodlání. Jako malé společenství bude mnohem více tvořeno iniciativami jednotlivých členů. Jistě bude mít i nové formy duchovního úřadu a bude světit osvědčené křesťany z praktických povolání. V mnohých menších obcích, případně v omezených sociálních skupinách se bude běžná duchovní správa konat tímto způsobem. Vedle toho však bude nezbytný také kněz, který se stejně jako dosud bude věnovat pouze tomuto úřadu. Avšak při všech těchto změnách, které si lze domýšlet, bude církev znovu a s veškerou rozhodností nacházet svou podstatu v tom, co bylo vždycky jejím jádrem: víra v Boha Trojjediného, v Ježíše Krista, Božího Syna, který se stal člověkem, v pomoc Ducha svatého, která potrvá až do konce. Ve víře a v modlitbě bude spatřovat své těžiště, svátosti bude prožívat opět jako bohoslužbu a ne jako problém liturgického provedení. Bude to církev proniknutá vnitřním životem, jež nevytlouká svůj politický kapitál střídavým flirtováním s levicí nebo pravicí. Bude to mít těžší, neboť krystalizace a pročištění jí bude stát mnoho sil. Zchudne a stane se církví chudých. Bude se rozvíjet jen stěží, protože se bude muset oprošťovat jak od sektářské úzkoprsosti, tak od mnohomluvné svévole.

Lze předpovídat, že toto všecko si vyžádá čas. Proces bude dlouhý a namáhavý, tak jako byla velmi dlouhá cesta od falešného progresismu v předvečer francouzské revoluce, kdy i biskupové považovali za moderní vysmívat se článkům víry a naznačovat, že ani existenci Boha nelze mít za jistou, až k obnově v 19. století. Ale po zkouškách těchto krizí bude z produchovnělé a oproštěné církve vyvěrat mohutná síla, neboť lidé budou ve zcela a dokonale naplánovaném světě nevýslovně osamoceni, a jakmile úplně ztratí Boha, zjistí, že jsou strašlivě chudí. A tehdy objeví malé společenství věřících jako úplnou novinku. Jako naději, která k nim přichází, jako odpověď, kterou ve skrytu vždycky hledali.

Pokládám za jisté, že církvi nastávají těžké časy, byť její vlastní krize teprve začíná. Nutno počítat se značnými otřesy. Ale jsem si jist také tím, co bude na konci: nikoliv církev politického kultu, ... nýbrž církev víry. Snad už nebude schopna být silou, ovládající společenské proudy, jako tomu bylo kdysi, ale bude znovu vzkvétat a pro lidi se stane viditelným domovem, který jim dává život a naději přesahující smrt.“[1]

Druhá vize je od františkána Jana Evangelisty Urbana (1901-1991), část je z jeho přednášky v rámci cyklu Živá teologie a část je vybrána z jeho textů.[2]

Podle Urbana bude církev vždy diasporou: „Bude také vždy méně činitelů, které by jí pomáhaly, jako veřejné mínění, napodobovací pud, zvyk, výchova prostředím, veřejná zařízení a vyučování náboženství, podpory a ochrany církve a jejích institucí, velká církevní zařízení (jako university, ústavy a katedrály). Bude naopak mizet z očí lidí a nebude už ani pronásledována, protože by investice na pronásledování byly vyšší než na žádoucí umlčení a potření náboženství... Církev diaspory se nebude spoléhat na podporu státu, nýbrž jen a jen na dobrou vůli jednotlivců, nebo malých skupin. Kněžstvo nebude mít nějaké zvláštní postavení a přednosti (ve voj. službě, soudnictví), nebude zvláštním stavem, ale bude se vykonávat vedle civilního zaměstnání. Církev nebude mít podobu sociálních institucí, nebude mít politický vliv ani politické ambice, nýbrž zůstane jí její náboženský charakter... Církev je věcí pokory, důvěry, oddanosti, utrpení, konání dobra zadarmo – ne věcí vítězství!“

Bude mizet „velká a řídká“ církev a církev budoucnosti se „bude stahovat, zahušťovat do malých skupin, bude žít v malých skupinách. Ale jakých! Církev bude potom sice rozlita po světě asi v malých bodech, ale jak budou ty body silné, silné láskou, silné svátostí, ctností evangelia, silné v jednotě mezi sebou, jak budou žít jako církev, že ji budou cítit... To bude církev, která se cítí, prožívá blízkost křesťanů k sobě, jednotu srdcí, jednotu vzájemné pomoci, podpory.“ V budoucnosti se nebudou stavět velké katedrály a kostely. „Budou spíše malé bohoslužebné, víceúčelové místnosti, třeba krásné, ale malé; ve velikých, ohromných domech bude kaple, která – dejme tomu – bude jen pro ten dům... budou spíše malé místnosti, ale takové, aby podporovaly zvnitřnění bez překážky vnějších struktur. Budou hlavně na božskou Eucharistii... všechno je zjednodušené, i roucha jsou zjednodušená. A i ta více ustoupí, že bude v budoucnosti více pravidelná oběť mše svaté, např. bez mešních rouch... To všechno ukazuje na zjednodušení a zvnitřnění.“




[1] Ratzinger, Josef. Jak bude vypadat církev ve třetím tisíciletí? Dostupné online: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17859
[2] Urban, Jan Evangelista. Dnešní přístup k teologii : křesťan v současném světě. Praha 1969, s. 24-25. Ventura, Václav. Eklesiologie Jana Evangelisty Urbana OFM. In: Novotný, Vojtěch, ed. Česká katolická eklesiologie druhé poloviny 20. století. Praha 2007, s. 103-104. Viz též Vaško, Václav. Jan Evangelista Urban – život a dílo : sonda do dějin české teologie a spirituality. Brno 2001.

Žádné komentáře:

Okomentovat