Kdy nastal tento symbolický zlom?
Poprvé v novodobých dějinách neměli Italové nadpoloviční většinu při volbě "přechodného papeže" Jana XXIII. v roce 1958. Tehdy bylo mezi 51 voliteli jen 17 Italů (tj. 33,3%).
Příčiny je tedy třeba vidět již v době papeže Pia XII. Za jeho pontifikátu (1939-1958), silně poznamenaném II. světovou válkou a složitou poválečnou situací, se uskutečnily dvě kongregace s jmenováním kardinálů. Obě se konaly až po válce a asi nic nepřibližuje ohroženou situace papeže lépe, než přichystaná abdikace pro případ, že by byl přepaden a odveden německými vojáky do zajetí. Obava ze zneužití nepochybně vedla k absenci nových jmenování kardinálů, která by se neobešla bez politických tlaků. (Ostatně do jisté míry byla obdobná situace na pražském arcibiskupství, kde po smrti kard. Karla Kašpara 21. dubna 1941 raději nedošlo k volbě jeho nástupce, z obavy z politických tlaků. Až po válce byl jmenován Josef Beran 8. prosince 1946.)
Kongregace se jmenováním kardinálů (v latině se mluví o creatio, což někdo překládá jako kreace a pak dochází k záměně s ohlašováním jmen budoucích kardinálů; já ve shodě s oficiálním překladem CICu ono creatio překládám jako jmenování) se konaly:
1) Dne 18. února 1946, kdy bylo jmenováno 32 kardinálů, z nichž byli Italové pouze 4 (dva papežští nunciové, jeden kuriální úředník a jeden italský arcibiskup /z Palerma arc. Ernesto RUFFINI (1888-1967)/).
2) Dne 12. ledna 1953, kdy bylo jmenováno 24 kardinálů, z nichž Italů bylo 10 (čtyři papežství nunciové - včetně Angela Giuseppe RONCALLIHO, budoucího papeže Jana XXIII, tři kuriální úředníci - např. známý Alfredo OTTAVIANI (1890-1979) ze Sv. Officia, tj. nástupnického úředu papežské inkvizice a předchůdce dnešní Kongregace pro nauku víry a tři arcibiskupové /v Neapoli MIMMI, v Janově SIRI, v Bologni LERCARO/).
Tedy celkem 56 kardinálů, z nichž 14 bylo Italů.
Zůstanu o tohoto konstatování a ponechám přemýšlení po důvodech, které jsou nepochybně důsledkem války a poválečné situace.
Ačkoliv se doba reforem a výrazných změn běžně klade do doby pontifikátu Jana XXIII. (1958-1963), ohledně poměru Italů v kardinálském kolégiu je situace jiná. Naopak Jan XXIII. byl k italským kardinálům opět vstřícnější. Hned v první kongregaci 15. prosince 1958 (tedy měsíc a půl po zvolení /28. října 1958/, kdy mimochodem poprvé překročil ustanovení Sixta V. z roku 1586 o maximálním počtu 70 kardinálů, ke stávajícím 51 jmenoval 23 = 74) jmenoval 23 kardinálů, z nichž 13 byli Italové (pět nunciů, pět kuriálů a tři arcibiskupové). Za celý svůj pontifikát v pěti kongregacích jmenoval 52 kardinálů, z nichž Italů bylo 25, tedy téměř polovina.
Zvlášť kdybychom podrobněji sledovali působení jednotlivých postav, potvrdila by se oprávněnost kritiky Hanse Künga na adresu Jana XXIII. Ten v prvním díle svých vzpomínek (česky Vybojovaná svoboda, zajímavé čtení, i když český překlad je příšerný a matoucí) považuje "zcela mylnou personální politiku" Jana XXIII. - i co se kardinálů týče - za jedno z jeho špatných rozhodnutí: "I přes několik dobrých mužů... vypadá nové kolegium kardinálů ještě konzervativněji než to staré." (s. 201) Místo volby mužů, kteří by byli nakloněni reformám, se dostal pod tlak svých bývalých nadřízených nebo kolegů, kteří byli proti změnám.
Dalším špatným rozhodnutím bylo to, že v roce 1962 udělal z řady kuriálních úředníků titulární biskupy, resp. za jeho pontifikátu se tato praxe ještě rozrostla, až do dnešních pochybných rozměrů (více o tom třeba jindy). Od roku 1962 je kardinálská hodnost spojena s biskupským svěcením, i když je možné získat dispens, což bývá praxí u "zasloužilých teologů-kardinálů" (např. Tomáš Špidlík).
Pozn.: Mimochodem se má za to, že papež Pavel VI. chtěl francouzského jezuitu a teologa Henri de Lubaca (1896-1991) v roce 1969 jmenovat kardinálem, ale ten to odmítnul, neboť nepovažoval za správné rozhodnutí papeže Jana XXIII. z roku 1962, že všichni kardinálové mají přijmout biskupské svěcení (nad tímto rozhodnutím se spekuluje, možná tak chtěl papež umožnit kuriálním kardinálům plnohodnotnou účast na Druhém vatikánském koncilu). Místo něj byl Pavlem VI. dne 28. dubna 1969 jmenován kardinálem jeho kolega, francouzský jezuita, teolog a historik Jean Daniélou (1905-1974).
Jan Pavel II. znovu nabídnul de Lubacovi jmenování kardinálem v roce 1983 a on tuto nabídku přijal pod podmínkou dispenze od povinnosti přijmout biskupské svěcení. Jmenován byl v druhé konzistoři Jana Pavla II. dne 2. února 1983. Od té doby byl tento dispens vydán několikrát (např. Tomáš Špidlík byl kardinálem bez biskupského svěcení).
Pro zajímavost počty italských kardinálů mezi voliči v dalších konkláve po smrti Jana XXIII. (údaje podle http://www2.fiu.edu/~mirandas/conclave-xx.htm ):
-při volbě Pavla VI. v roce 1963, 80 voličů (z toho 29 Italů, tj. 36,3%)
-Jana Pavla I., 1978, 111 (26, 23,4%)
-Jana Pavla II., 1978, 111 (25, 23,4%)
-Benedikta XVI., 2005, 115 (20, 17,4%)
-současná volba, 2013, 115 (28, 24,3%)
Žádné komentáře:
Okomentovat