Požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi v církvi je legitimní

Při zběžném procházení domácích textů, které se věnují problematice svobody projevu v církvi, mě zaujal také následující text. Jedná se o článek s názvem Svoboda projevu v církvi (Teologické texty, 2008, č. 4). Pro mnohé tento text jistě nebude převratný, vždyť je formulován opatrně. Mimo jiné reaguje na jednu z častých námitek, která odkazem na hierarchické uspořádání církve omlouvá různé nespravedlnosti. Bez zajímavosti však není skutečnost, že autorkou je Marie Kolářová (nar. 1964), která je od roku 2004 kancléřkou pražského arcibiskupství (stručný životopis z roku 2004 viz ZDE).

Autorka v úvodu připomíná, že "Druhý vatikánský koncil zdůraznil mimo jiné povahu církve jako společenství Božího lidu a rovnost všech křesťanů, oproti dřívějšímu pojetí církve jako společnosti zásadně nerovných". Zatímco řada církevních představitelů se s takovým tvrzením na teoretické úrovni může ztotožnit, církevní praxe leckdy ukazuje, že zas až tak zažitá představa to u kněží nebo biskupů být nemusí.

Autorka promýšlí právní úpravu dialogu v církvi (převážně s odkazem na kán. 212 CIC/1983) a limity svobody projevu. Obecné hranice svobody projevu jednotlového křesťana je třeba podle autorky hledat především v ustanovení kán. 223 § 1, kde jsou formulovány jako "ohled na obecný prospěch církve, na práva jiných a na své povinnosti vůči jiným". V tomto kontextu autorka formuluje pojetí poslušnosti křesťana vůči předstveným: "Povinnosti vůči jiným můžeme také rozumět jako povinnosti poslušnosti vůči přestaveným. Tato povinnost však není slepou poslušností, při stanovení jejího rozsahu a limitu je nezbytné vycházet z ustanovení § 1 kán. 212. Poslušnost křesťanů, která vytváří skutečné dynamické společenství církve, není pasivním mlčenlivým přijetím, ale především aktivní odpovědí, která je možná ve vzájemném dialogu a která vyžaduje vzdělání a výchovu ve víře."

Za zajímavou považuji rovněž pasáž v samém závěru, kde autorka zdůrazňuje legitimitu požadavku na spravedlivé uspořádání vztahů v církvi:

"Lze souhlasit s tím, že chronické kverulanty nelze uspokojit žádným vysvětlením a ani nejupřímnější snahou o dialog. Průměrný křesťan však chápe, co je v dané situaci přiměřeně spravedlivé. Pokud je se svým podnětem odmítnut za použití právního formalismu, chápe takové jednání jako nespravedlivé. Dobré právo je takové, které vytváří prostor pro spravedlivé uspořádání vztahů ve společnosti, a to platí i pro společnost Božího lidu. Oponenti přispěchají s námitkou, že církev není demokratickou institucí a nelze proto argumentovat takovým pojetím základních práv a mechanismů jejich fungování, jaké známe z demokratického právního státu. Církev je přece společenstvím Božího lidu, na které je třeba klást jiné nároky. Ačkoliv církev nemá demokraticky ustanovené představené, nemůže to znamenat, že by požadavek na spravedlivé uspořádání vztahů mezi lidmi byl neslučitelný s nároky na uspořádání poměrů v církvi."

(Zvýraznění v citovaných textech pochází ode mne.)