Nedávno jsem na Rádiu Vatikán, jehož informace je třeba brát s rezervou, četl zprávu o rozhovoru nového prefekta Kongregace pro nauku víry Gerharda
Ludwiga Müllera (nar. 1947, 2.7.2012 nahradil v tomto úřadu kard. Williama
Josepha Levadu), ve kterém se mimo jiné vyjádřil k modlitbě na mezináboženském setkání v Assisi. Ta hlavní setkání se konala z iniciativy papeže Jana Pavla II. v letech 1986 a 2002 /v reakci na vyhrocení situace po útocích z 11.9.2001/ a v loňském roce (2011) z iniciativy papeže Benedikta XVI.
Vatikánské rádio především zdůraznilo Müllerova slova, že v Assisi nešlo o "společnou modlitbu", nýbrž že se představitelé různých náboženství modlili paralelně a na různých místech. Trochu mi to připomnělo slova nedávno zesnulého emeritního milánského arcibiskupa kardinála Carlo Maria Martiniho (1927-2012). Ve svém posledním rozhovoru totiž mimo jiné prohlásil, že "církev zůstala pozadu o 200 let". V tomto případě sice nejde o tak dlouhou dobu, ale i tak mám pocit, že se zde s úzkostlivostí některých vatikánských úředníků řeší záležitost poměrně stará. Je mi jasné, že její domnělá "aktuálnost" nepochybně souvisí se stále hlasitějšími "staromilci", tedy odpůrci vývoje katolické církve ve 20. století, jejichž nejvýraznějším představitelem se stal arcibiskup Marcel Lefebvre (1905-1991, v roce 1970 založil Kněžské bratrstvo sv. Pia X., 1976 byl suspendován a 1988 exkomunikován /s ohledem na Vatikánem nedovolená biskupská svěcení/). Ponechme nyní stranou tyto tzv. tradicionalisty i jejich nostalgii po "starých dobrých časech", kteří za domnělou trvalou tradici církve vydávají především důrazy z 19. a počátku 20. století, včetně stesku po tehdejší dobové atmosféře, která se však díky sekularizaci nenávratně změnila. Kromě jiného jim zvlášť leží v žaludku ekumenický a mezináboženský dialog. Ostatně proti setkání v Assisi v roce 1986 Marcel Lefebvre protestoval a později bylo využíváno jako argument pro "odpadnutí" papeže a Vatikánu od "pravé katolické víry".
Za papeže Benedikta XVI. (od 2005) udělal Vatikán několik vstřícných kroků (2007 větší umožnění slavení liturgie podle "předkoncilního misálu" z roku 1962, tzv. mimořádná forma; 2009 sejmutí exkomunikací z biskupů vysvěcených Lefebvrem v roce 1988) a zahájil s "lefebvristy" dialog, jehož průběh je však - na rozdíl od jiných dialogů - držen v tajnosti. Vatikán má v úmyslu Kněžské bratrstvo Pia X. "regularizovat", tj. najít právní rámec jeho působení v rámci katolické církve. Na straně představitelů Bratrstva je zde zřejmé úsilí o umožnění jeho "legálního působení" v rámci katolické církve a o zmírnění absurdní situace, kdy "lefebvristé" jsou evidentně "papežštější než papež" (mám na mysli např. články, ve kterých se poněkud absurdně tvrdí, že "lefebvristé" jsou věrni "věčnému Římu", ale odmítají následovat současný, tj. "/neo/modernistický Řím"). Na druhou stranu panuje u tradicionalistů pochopitelná obava, že ztratí svojí samostatnost a hlavně, že ochabne elán mnohých, který jim dodává vymezování se a boj se současnou "/neo/modernistickou" katolickou církví.
Každopdáně "ohledy", které jsou především politického rázu - jsem přesvědčen, že ve sporu nejde primárně o teologii, nýbrž o "moc" a kontrolu (ostatně exkomunikace nenastala kvůli odmítání učení, nýbrž kvůli nedovolenému svěcení nových biskupů, tj. kvůli schizmatu) - mají vliv na to, že se řeší "problémy" včerejška.
Je to zřejmé právě na uvedeném vyjádření o setkání v Assisi. Jednak není vůbec žádnou novinkou, že v Assisi nešlo o "společnou modlitbu". Jednak není pravdou, že by byla "společná modlitba" zcela nemožná, zvlášť v rámci tzv. abrhámovských náboženství (tj. judaismus, křesťanství a islám).
Opět to není nic nového a k úvahám o tomto tématu mi přišla inspirativní závěrečná pasáž z knihy tübingenského teologa Karl-Josefa Kuschela (nar. 1948) Spor o Abrahama: Co židy, křesťany a muslimy rozděluje a co je spojuje (vyd. Vyšehrad 1997, něm. orig. 1994). Cituji ze s. 274-279:
Lze se spolu modlit?
V modlitbě není místo pro teologické kontroverze či vyumělkované teologické syntézy. Co se teologicky předem nevyjasnilo, nemůže prostě být předmětem společné modlitby. Teologické diference nelze jednoduše "odmodlit"...
Pokud se židé, křesťané a muslimové společně modlí, pak může být jejich modlitba jen výrazem společného přesvědčení...
Jak bychom se spolu mohli modlit
Klíčovou modlitbou islámské tradice je vstupní súra Koránu, Fátiha. Byla pronášena v Assisi stejně jako při jiných ekumenických setkáních. Židé ani křesťané se přitom vůbec nemusejí této modlitby bát, pokud si jsou stále vědomi toho, že tato modlitba náleží právě především muslimům:
„Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.
Chvála Bohu, Pánu lidstva veškerého,
milosrdnému, slitovnému,
vládci dne soudného!
Tebe uctíváme a Tebe o pomoc žádáme,
veď nás stezkou přímou,
stezkou těch, jež zahrnuls milostí Svou,
ne těch, na něž jsi rozhněván, ani těch, kdo
v bludu jsou!"
Totéž platí pro modlitbu Abrahamovu, jak ji obsahuje Korán:
„Pane náš, na Tebe spoléháme a k Tobě se kajícně obracíme a u Tebe je cíl konečný. Pane náš, neuveď nás v pokušení před těmi, kdož jsou nevěřící, ale odpusť nám, Pane náš, vždyť Tys mocný, moudrý!" (súra 60,4 n.)
Židé pronášeli v Assisi mj. následující modlitbu. Křesťané ani muslimové by neměli mít žádný důvod k tomu, aby s ní nesouhlasili.
„Bůh náš na nebesích, Pán pokoje, dá zavládnout milosti a milosrdenství nad námi i nade všemi národy země, které o jeho milosrdenství a milost naléhavě žádají, prosí o pokoj a hledají jej.
Bože náš na nebesích, dej nám sílu, abychom jednali, pracovali a žili, dokud se nad námi neukáže Duch shůry, poušť se nepromění ve vinici a vinice nezhoustne v les."
Křesťané se modlili v Assisi jednu z nejpůsobivějších modliteb svatého Františka. Měli by snad židé a muslimové přitom zůstat stranou?
„Pane,
učiň mě nástrojem Tvého pokoje,
dej, ať miluji, kde vládne nenávist;
ať odpouštím, kde se křivdí;
ať sjednocuji, kde je svár;
ať říkám pravdu, kde je lež;
ať přináším víru tam, kde hrozí pochybnost;
ať probouzím naději, kde trýzní zoufalství;
ať rozsvěcuji světlo, kde vládnou temnoty;
ať přináším radost, kde přebývá zármutek."
V tomto duchu by se při ekumenických modlitebních setkáních židů, křesťanů a muslimů mohlo rovněž pronést mnoho spontánních modliteb. Jedno je přitom jisté: bez modlitby není žádné skutečné, duchovně prohloubené ekumeny, bez spirituality není ekumenicity. Bylo by načase sestavit židovsko-křesťansko-muslimskou modlitební knížku, jež by se mohla používat při ekumenických příležitostech a do níž by z teologických a spirituálních zkušeností vyústilo všechno to, co přinesly poslední roky ekumenických rozhovorů mezi židy, křesťany a muslimy. Rovněž pro smíšená manželství, jejichž počet v budoucnu ještě vzroste, by takováto modlitební knížka měla velký praktický význam.
V této modlitební knížce by se například mohla nacházet meditace jednoho z největších myslitelů islámu, Ibn'Arabího, jenž vyrostl v židovsko-křesťansko-muslimském prostředí Španělska. Zní takto:
„Nikomu, kdo vyznává jiné náboženství,
už nebudu říkat:
Mé náboženství je lepší než tvoje.
Neboť mé srdce je ochotné přijmout všechno,
gazelám chci být pastvinou,
mnichům klášterem,
modlám chrámem,
chci být Ka'bou tomu, jenž učinil slib,
deskami Tóry, svitkem Koránu.
Pro mě existuje pouze náboženství lásky:
Ať mé zavede láska kamkoli,
vždy bude mým vyznáním a mou vírou."
V takovéto modlitební knížce by se však mohla nalézat i modlitba, kterou pro abrahamovskou ekumenu navrhuje Hans Küng:
„Bože skrytý, věčný, nezměrný a plný milosrdenství,
žádného Boha mimo Tebe není.
Tys velký a hodný veškeré chvály.
Tvá síla a milost všechno uchová!
Bože vždy věrný, spravedlivý a pravdivý,
Tys vyvolil Abrahama, svého oddaného služebníka,
za otce mnoha národů,
Tys promluvil skrze proroky.
Tvé jméno budiž posvěceno a velebeno na celém světě,
a všude, kde žijí lidé, ať se děje Tvá vůle.
Bože živý a dobrotivý, vyslyš tuto naši modlitbu.
Navršily se naše hříchy.
Odpusť nám, dětem Abrahamovým, všechny války,
všechna nepřátelství, všechny zločiny, jichž se vůči Tobě dopouštíme.
Zachraň nás ze vší bídy a daruj nám pokoj.
Ty, který vidíš naše cesty,
Žehnej všem, kdo stojí v čele států,
ať je nežene touha po moci a poctách,
nýbrž ať odpovědně pečují
o blaho a pokoj lidí.
Stůj při našich společenstvích víry a našich představených,
aby poselství pokoje nejenom zvěstovali,
nýbrž i sami jím žili.
A nám i těm, kteří mezi nás nepatří,
daruj svou milost, milosrdenství a všechno dobré
a veď nás, Ty, Bože živých,
po pravé cestě v Tvou věčnou slávu."
Žádné komentáře:
Okomentovat