Nabídka studia teologie

Institut ekumenických studií

středa 1. prosince 2010

Velcí kancléři na teologických fakultách

V úterý jsem se účastnil sympozia u příležitosti 20. výročí (re)inkorporace teologických fakult do Univerzity Karlovy. Více o něm píšu na svém druhém blogu.

Zřejmě díky slavnostnímu a přátelskému charakteru sympozia se příspěvky i diskuse zcela vyhýbaly některým problémům. Jedním z nich je stále aktuální hlavně na katolických teologických fakultách. Tím je určitá kolize mezi církevním a světským právem. Případně ambice některých církevních představitelů o zasahování do autonomie fakult. Jedná s eo složitější problém, kterému se zde teď nechci věnovat. Jen jsem si třeba všimnul jedné zvláštnosti. Tím je historická funkce "velkého kancléře" teologických fakult, která je svěřena příslušnému biskupovi.

Chápu, že specifická situace v období totality řadě lidem znemožňovala oficiální teologická studia. Takže ne každý biskup mohl splnit jednu z podmínek kanonického práva, které od kandidátů na biskupa mimo jiné vyžaduje, aby "byl doktorem nebo alespoň licenciátem biblických věd, teologie nebo kanonického práva, promovaným na vysoké škole, uznané Apoštolským stolcem, anebo byl opravdu zběhlý v těchto oborech" (Codex iuris canonici, kán. 378). Proto bych považoval za vhodné, aby zasahování "velkého kancléře" do odborných záležitostí fakult bylo minimální, zvlášť pokud má jistý "deficit vzdělání".

Důležitým odborným orgánem fakult jsou vědecké rady. Jejich členy jsou podle vysokoškolského zákona "významní představitelé oborů, v nichž fakulta uskutečňuje vzdělávací a vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost." (§ 29, odst. 2, zákona o VŠ č. 111/1998).

Jen zběžne jsem se díval, jak je to se vztahem "velkého kancléře" k vědecké radě. V Praze je "velký kancléř" členem vědecké rady. Nevidím v tom problém. Byl jím ještě dřív než se stal "velkým kancléřem" (tj. pražským arcibiskupem). Dominika Duku považuju za zřejmě nejvzdělanějšího z našich biskupů, navíc splňuje požadavek kanonického práva, protože je držitelem licenciátu z teologie (jakási obdoba malého doktorátu). Nedávno dokonce dostal čestný doktorát (ve švýcarském Fribourgu). V Českých Budějovicích příslušný biskup není členem vědecké rady, což rovněž považuju za adekvátní. Jsem však překvapen nad situací na olomoucké teologické fakultě, kde je "velký kancléř" členem vědecké rady. Při vší úctě k panu arcibiskupovi se domnívám, že do vědecké rady nepatří.


Pro zasazení problematiky do širších souvislostí zde budu opět "recyklovat" jeden ze starších textů k dané problematice. Jeho přepacovaná verze byla publikována v časopise Getsemany:


Církev a univerzita

Univerzita byla ve středověku konstituována jako autonomní korporace s vlastní jurisdikcí. Církev však na její vývoj měla velký vliv. Tato situace byla dána faktickým monopolem církve nad vzděláním. V případě pražské univerzity to byl pražský arcibiskup, kterému jako kancléři univerzity byl svěřen dohled nad udělováním akademických hodností a současně byl symbolem papežské patronace nad univerzitou. (O kancléřském úřadu v počátcích pražské univerzity viz CHALOUPECKÝ, V.: Karlova universita v Praze 1348-1409. Praha 1948, s. 55-57.)

Avšak již ve středověku přímý vliv arcibiskupa na univerzitní dění slábnul.(Papež Bonifác IX. (1389-1404) bulou z roku 1397 osvobodil pražskou univerzitní obec od jakékoli jurisdikce pražského arcibiskupa a podřídil ji i ve věcech církevních rektorovi univerzity. Roku 1405 pak papež Inocenc VII. (1404-1406) ustanovil pro jisté případy rektora za místo kancléře univerzity, takže od té doby univerzitní grady a promoce vůbec vyžadovaly toliko svolení rektora. Tamtéž, s. 57.) V důsledku husitského hnutí, na jehož stranu se pražská univerzita postavila, byla Praha jedním z prvních měst, kde se univerzita osvobodila od dohledu katolické církve. Tuto skutečnost umocnil fakt, že pražské arcibiskupství nebylo v letech 1431-1561 obsazeno.(„Univerzita pražská od doby revoluce husitské, i když snad ve svém významu upadla, stala se zcela samostatnou, privilegovanou a na církvi římské nezávislou korporací.“ CHALOUPECKÝ, V.: Karlova universita v Praze, s. 59-60. Univerzita se však dostala do závislosti na církvi podobojí, resp. na dolní konsistoři. Tento stav trval do roku 1571. ČORNEJOVÁ, I.: Kapitoly z dějin pražské univerzity, s. 9-10.)

Po znovuobsazení pražského arcibiskupství se objevily snahy pražského arcibiskupa, podporované papežskou kurií, o uplatnění kancléřského úřadu na univerzitě, které však byly neúspěšné. Převzetí univerzity jezuity v listopadu 1622 vyvolalo dlouhotrvající spor mezi nimi a pražským arcibiskupem, jehož ústředním bodem byl právě obsah kancléřských práv. Kancléřský úřad byl obnoven na sjednocené Karlo-Ferdinandově univerzitě v roce 1654, přičemž pražský arcibiskup byl formálně nejvyšším představitelem univerzity, jemuž náleželo právo udílet akademické grady, resp. udělovat svolení k jejich odevzdání. Skutečným nejvyšším univerzitním hodnostářem byl rektor a faktické řízení univerzity tak bylo v rukou jezuitů. Vliv arcibiskupův na univerzitě byl v 17. a 18. století omezen jednak faktickým monopolním postavením jezuitů a jednak vzrůstající mocí státu. (vice viz NITTNER, E.: Erzbischof und Prager Universität in der Zeit vom Regierungsantritt Maria Theresias bis zur Entkonfessionalisierung der Universität (1740-1873). In: Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien. Band III. Königstein 1973, s. 110-137.) Tento stav trval do tereziánských reforem a v podstatě až do zrušení jezuitského řádu v roce 1773.

S postupně rostoucím vlivem státu zároveň slábl vliv katolické církve na univerzitě. Zrušení jezuitského řádu stát plně využil k prosazení svého dozoru a vlivu. V době josefínských reforem došlo k faktickému postátnění a k laicizaci univerzity. Stát podle zásad osvícenského absolutismu zasahoval také do výchovy budoucích kněží, což bylo uskutečněno jednak v roce 1775 zrušením zvláštního teologického učiliště při arcibiskupském semináři, které založil arcibiskup Harrach v roce 1638, jednak v roce 1783 zrušením všech řeholních a diecézních studií a založením generálního semináře.

V období politické reakce po smrti Josefa II. byly generální semináře zrušeny a biskupům bylo povoleno znovu založit diecézní semináře. Univerzita sice nadále zůstávala státním ústavem, ale spolupráce mezi církví a státem na poli církevně politickém v první polovině 19. století byla vyjádřena kromě jiného posílením vlivu pražského arcibiskupa na teologickou fakultu. V roce 1843 byl pražský arcibiskup ustanoven správcem fakulty s právem navrhnout profesora z řad těch, kteří se zúčastnili konkurzu na uprázdněné profesorské místo. (Jmenování však zůstalo vyhrazeno císaři. SOLDÁT, A.: Fakulta bohoslovecká v Praze. In: ČSB IV, s. 17.)

Arcibiskupský vliv na teologickou fakultu byl posílen právními normami po roce 1848 a ustanoveními konkordátu z roku 1855. (6. článek konkordátu přiznává biskupům právo vyslovovat se k víře, vědomostech a zbožnosti kandidátů profesorského úřadu. KRYŠTŮFEK, F. X.: Dějiny církve katolické II., s. 165. Konkordát byl ze strany monarchie vypovězen 30. července 1870. Záminkou se stalo prohlášení dogmatu o papežské neomylnosti, učiněné na I. vatikánském koncilu 18. července 1870, jež bylo považováno za podstatnou změnu jedné ze smluvních stran.)

V roce 1873 byl úřad kancléře omezen pouze na teologickou fakultu, a tak byl zbytek univerzity zbaven církevního dohledu. Toto ustanovení vedlo k dalšímu zdůraznění výjimečnosti teologické fakulty v rámci univerzitního organismu. Úřad kancléře byl sice spíše čestnou funkcí, ale vláda de facto uznávala rozhodující vliv pražského arcibiskupa na poměry na teologické fakultě a respektovala jeho rozhodnutí. Požadavky a představy arcibiskupa se někdy dostávaly do rozporu s představami členů profesorského sboru fakulty. Nejvíce se tento rozpor projevoval v otázce umístění teologické fakulty po roce 1918. Pražský arcibiskup prosazoval úzké spojení s arcibiskupským seminářem, které mělo být uskutečněno umístěním fakulty v prostorách semináře, tj. nejprve v Klementinu a poté v novostavbě v Dejvicích. Teologická fakulta naproti tomu usilovala o umístění v univerzitních novostavbách, čímž se mimo jiné snažila o vyjádření svého pocitu sounáležitosti s ostatními fakultami univerzity.


Kanonická mise

„Nikdo nemůže na nižších nebo vyšších veřejných ústavech vyučovacích býti katolickým učitelem náboženství nebo profesorem bohosloví, kdo by nebyl k tomu zmocněn od biskupa v jehož diecézi se ústav vyučovací nachází.“ Takto císařské nařízení z 23. dubna 1850, č. 157 ř. z. stanovilo jako podmínku jmenování profesorů teologické fakulty zmocnění od příslušného biskupa. V době habsburské monarchie státní správa při obsazování profesorských míst na teologických fakultách oznamovala pražskému arcibiskupovi profesorským sborem navrženého kandidáta s dotazem, zda mu udělí kanonickou misi. Jelikož nová úprava právního postavení vysokoškolských profesorů v Československé republice, obsažená především v zákoně č. 79/1919 a v prováděcím nařízení č. 35/1920, nestanovila nic o kanonické misi, postupovala státní správa při jmenování profesorů teologických fakult stejně jako u fakult světských a sama nezjišťovala případné udělení kanonické mise. Jednání o udělení kanonické mise bylo z pohledu státu vnitřní záležitostí teologické fakulty a u navržených kandidátů se předpokládalo, že fakulta u arcibiskupa zajistila udělení kanonické mise.

Problematičnost kanonické mise a právně nevyřešené vztahy arcibiskupa vůči profesorům teologické fakulty ukázal případ profesora Šandy, kterému byla v říjnu roku 1931 odebrána kanonická mise (predevsim kvuli jeho veřejné kritice pražského nuncia v souvislosti s rezignací pražského arcibiskupa Františka Kordače, která byla podle některých zpráv nunciem vynucena). Tříletá složitá jednání o vyřešení jeho postavení nakonec dospěla v roce 1934 ke kompromisu, podle kterého nominálně zůstal řádným profesorem dogmatiky na teologické fakultě s trvalou studijní dovolenou a zároveň vyučoval na filosofické fakultě jako soukromý docent semitských jazyků.

Za ohlas případu odejmutí kanonické mise Vojtěchu Šandovi a za jistý pokus předejít podobným sporům v budoucnosti je možné považovat prohlášení, ve kterém by nově jmenovaný profesor souhlasil s okamžitým přeložením na dovolenou v případě odejmutí kanonické mise. Tento postup dosvědčuje výnos ministerstva školství a národní osvěty ze dne 9. září 1936 v souvislosti se jmenováním Jana Kapistrána Vyskočila řádným profesorem církevních dějin bratislavské teologické fakulty: „Zároveň beru na vědomí Vaše prohlášení ze dne 27.8.1936, jímž jste ze své vůle a bez přinucení písemně prohlásil, že pro případ, že byste opatřením kterékoli příslušné církevní vrchnosti pozbyl v budoucnu kanonické mise k přednášení, žádáte a souhlasíte, abyste byl bez dalšího řízení dán ministerstvem š. a n. o. na odpočinek podle norem svého času všeobecně platných pro státní profesory SŠ a abyste byl dán až do vyřízení té věci s okamžitou platností na dovolenou.“

Žádné komentáře:

Okomentovat